Proč není v současnosti možná mise na Mars

Myšlenka lidské mise na Mars fascinuje lidstvo už desítky let. Od dob Apolla a prvních úzkých snímků rudé planety se zdálo, že Mars bude další logickou zastávkou ve vesmírném průzkumu. Realita je ale mnohem komplikovanější. Navzdory technologickým pokrokům a vědeckému nadšení není v současnosti mise s lidskou posádkou na Mars uskutečnitelná. Důvody jsou jak technické, tak biologické, psychologické, logistické a politicko-ekonomické.

Začněme vzdáleností. Mars je v průměru vzdálen asi 225 milionů kilometrů od Země. I při využití tzv. Hohmannovy transferové dráhy, nejúčinnější cesty mezi dvěma planetami, by cesta trvala přibližně 6 až 9 měsíců v jedním směru. To znamená minimálně rok a půl v extrémních podmínkách, bez možnosti záchrany.

Délka letu nese rizika spojená s kosmickým zářením. Mimo magnetický štít Země je posádka vystavena galaktickému kosmickému záření a slunečním erupcím, které mohou způsobit akutní i chronické zdravotní problémy, včetně většího rizika rakoviny. Současné technologie neposkytují efektivní a lehké řešení ochrany proti těmto typům záření, a každý dodatečný štít znamená zvýšení hmotnosti, které je z hlediska nosnosti kritické.

Pak je tu problematika životní podpory. Posádka by musela být schopna žít nezávisle na Zemi po dobu nejméně 18 měsíců, což znamená zajištění kyslíku, vody, jídla a odpadu. Recyklační systémy, jako ty na ISS, zatím nemají dostatečnou kapacitu a spolehlivost pro tak dlouhou cestu a případný selhání systému na Marsu by bylo fatální. Případná soběstačnost na povrchu Marsu je dnes v oblasti science fiction, byť se o ní vědecky uvažuje.

Psychologický aspekt izolace a stresu během dlouhé mise nelze podceňovat. Izolace, omezený prostor, komunikace se zpožděním (až 22 minut v jednom směru), nemožnost okamžité pomoci a nutnost samostatného řešení krizových situací představují velkou psychickou zátěž. Studie z analogických misi jako Mars500 nebo HI-SEAS potvrdily, že dlouhodobá izolace má reálný dopad na mentální zdraví.

Další překážkou je samotná technologie dopravy. Elon Musk a jeho SpaceX sice intenzivně vyvíjejí raketu Starship s ambicí dopravit lidi na Mars, ale zatím neproběhl žádný let s posádkou a systém je ve fázi testování. NASA i ostatní agentury jsou mnohem konzervativnější a vyžadují dlouhodobější ověření spolehlivosti každé komponenty. Na Marsu také chybí infrastruktura pro přistání, pobyt a návrat. Žádný modul zatím nenese schopnost přistát s lidmi a pak je bezpečně vynést zpět na oběžnou dráhu Marsu.

Ekonomicky je mise extrémně náročná. Odhady celkových nákladů se pohybují od 100 do 500 miliard dolarů, v závislosti na míře soběstačnosti a počtu posádky. Politická vůle takovou investici schválit není velká, zvlášť v době globálních krizí. Mise by tak musela být spíš mezinárodní, ale spolupráce v kosmické politice se dnes spíš rozpadá než rozvíjí.

Závěrem lze říci, že cesta člověka na Mars není nemožná, ale není dnes proveditelná. Potřebujeme nejen nové technologie, ale i robustní plánování, mezinárodní konsenzus, vědecké poznatky o životě v extrémních podmínkách a hlavně vůli udržet dlouhodobé financování. Zatím můžeme snít, testovat roboty a krok za krokem se připravovat. Skutečný lidský krok po rudém povrchu však zůstává vizí budoucnosti, nikoliv realitou současnosti.