Dacia Duster: zničený klenot, který ztratil vlastní smysl

Dacia Duster bývala jedním z nejčistších automobilových konceptů posledních let. V době, kdy většina výrobců komplikovala své modely elektronikou a marketingem, přišla Dacia s jednoduchým řešením: nabídnout dostupné SUV, které zvládne každodenní provoz i horší terén, a to bez zbytečných ambicí.
Naproti tomu III. Generace pořád vypadá podobně. Ale motorizaci dali na frak jak se říká. A jediným skutečným plusem je snad umístění displeje palubního počítače a navigace.
Jinak II. generace mela opravdu styl jak ukazují fotky a zároveň zejména ve verzi na naftu 4×4 byl Duster skutečný levný přitom nezničitelný dělník. A taky vlastně docela luxusní auto skoro zadarmo.

Klíčem k úspěchu byla kombinace, kterou dnes na trhu téměř nenajdeme – dieselový motor, pohon všech kol a mechanická jednoduchost. Právě to z Dustera udělalo auto, které si kupovali lidé, kteří potřebovali fungovat, ne se předvádět.

Motor 1.5 dCi se stal symbolem celé modelové řady. Nebyl výjimečný výkonem, ale nabízel přesně to, co Duster potřeboval: tah od nízkých otáček, rozumnou spotřebu a schopnost pracovat i v horších podmínkách. Ve spojení s pohonem 4×4 vzniklo auto, které zvládalo polní cesty, sníh i dlouhé trasy bez dramatických kompromisů.

Postupem času se však začal měnit směr, kterým se Dacia vydala. Pod tlakem emisních regulací a snahy přiblížit se moderním trendům došlo k zásadní proměně nabídky. Dieselové motorizace ustoupily do pozadí a hlavní roli převzaly malé přeplňované benzínové jednotky a alternativy v podobě LPG.

Na papíře jde o logický krok, v praxi však znamená ztrátu charakteru. Benzínové motory nedokážou plně nahradit vlastnosti dieselu, zejména pokud jde o kombinaci spotřeby, tahu a využitelnosti mimo ideální podmínky. Duster tak přišel o jeden ze svých hlavních pilířů.

Podobný vývoj lze sledovat i u pohonu všech kol. Zatímco dříve šlo o přirozenou součást nabídky, dnes je dostupný omezeně a často jen ve spojení s konkrétními konfiguracemi. Výsledkem je vůz, který se snaží oslovit širší publikum, ale zároveň ztrácí svou původní jednoznačnost.
III. generace vypada podobně, uznávám ,že tou barvou jsem se jí pomstil protoze i meděna zrcátka na všech barvach vozu jsou na facku.

Paradoxní je i posun v oblasti výbavy. Cena vozu postupně roste, avšak kvalita interiéru tento růst ne vždy odráží. Tvrdé plasty, omezené možnosti individualizace a absence prvků, které by odpovídaly vyšší cenové hladině, vytvářejí dojem, že Duster už není tak výhodný, jak býval. Zákazník tak stojí před otázkou, zda nedává větší smysl sáhnout po etablovanější konkurenci.

Tím vším Duster neztratil schopnost být praktickým autem. Stále dokáže nabídnout solidní průchodnost terénem, jednoduchou konstrukci a relativně dostupný provoz. Ztratil však něco jiného – jasnou definici toho, čím vlastně je.

Z původního „lidového offroadového SUV“ se stal kompromisní crossover, který už není ani výrazně levný, ani technicky výjimečný. A právě v tom spočívá největší problém.

Dacia Duster tak dnes stojí na rozcestí. Starší verze, zejména s dieselem a pohonem všech kol, si stále drží svou hodnotu a smysl. Novější generace však ukazuje, že i relativně jednoduchý a úspěšný koncept lze postupně rozmělnit natolik, že přestane být výjimečný. A čím více víte o novinkách v Dusteru III. generace tím rychle ji vás přechází i s cenovkou chuť to koupit nejspíš jako i já odjedete z autosalonu s jiným SUV, které bude podstatně lepší byť třeba nepatrně dražší, protože přiznejme si Duster dnes zvlášt v nějaké solidní výbavě stojí docela dost na to co to je a ta dobrá výbava včetně třeba jen koženkovych sedaček nebo toho dieselu se nedá ani koupit, protože neexistuje.

Jan Novák, Kassandra