Zaútočí Rusko na NATO ?

Evropa je na začátku roku 2026 v paradoxní situaci: přímá konvenční válka Ruska s NATO se stále jeví jako krajně nepravděpodobná, zároveň však roste počet incidentů „pod prahem války“, které mají jediný společný cíl – unavit a rozštěpit západní podporu Ukrajině, testovat odolnost států a postupně snižovat ochotu riskovat. Západní bezpečnostní instituce dnes otevřeně popisují realitu, která ještě před pár lety zněla jako přehnaná „alarmistika“: jsme ve vleklé konfrontaci, která se nevede jen na frontě na Ukrajině, ale také v evropské infrastruktuře, v datových sítích, na moři a v politickém prostoru.

Tlak se soustředí na místa, kde je poměr „náklady–efekt“ pro útočníka nejlepší. V posledních měsících se stále častěji mluví o Baltu a o zranitelnosti podmořských kabelů a energetické infrastruktury, přičemž pozornost poutá i ruská „stínová flotila“ – síť tankerů a lodí s neprůhledným vlastnictvím, původně budovaná hlavně kvůli obcházení sankcí. Právě v Baltském moři roste riziko incidentu, který bude těžké okamžitě a jednoznačně prokázat, ale snadno může vyvolat politickou krizi: poškození kabelu, „nehoda“ při inspekci lodi, kolize nebo provokace vůči spojeneckým plavidlům.

Vedle moře pokračuje „šedá zóna“ i na pevnině a v kyberprostoru. Zprávy bezpečnostních služeb a analytických týmů popisují kombinaci sabotáží, infiltrace, kyberútoků a vlivových operací – nikoli jako ojedinělé excesy, ale jako činnost, která má dlouhodobou logiku a je připravená na vytrvalý, několik let trvající zápas se Západem. Jinými slovy: nejde jen o to „dělat problémy“, ale o to systematicky zvyšovat cenu solidarity.

V tomto kontextu znějí tvrdě i veřejná varování z NATO. Generální tajemník Mark Rutte v prosinci 2025 mluvil o tom, že spojenci nesmí propadnout dojmu, že „čas je na naší straně“, a že odstrašení vyžaduje rychlejší tempo výroby a investic. Podstatné je, že podobná vyjádření nejsou plánem na válku, ale signálem, že Aliance se snaží zavřít okno příležitosti, které by se mohlo otevřít, pokud by Rusko po vyčerpávající válce na Ukrajině dokázalo obnovit síly a Západ mezitím polevil.

Co z toho plyne pro otázku, která se vrací ve veřejné debatě nejčastěji: „Zaútočí Rusko na NATO?“ Pokud se pod pojmem útok myslí přímý konvenční vpád na území členského státu, v horizontu příštích 12 měsíců zůstává pravděpodobnost nízká – řádově jednotky procent. Důvod není morální brzda, ale kalkul: přímý útok na NATO dramaticky zvyšuje riziko destruktivní odpovědi, a to v situaci, kdy Rusko stále nese hlavní tíhu konfliktu na Ukrajině. Výrazně vyšší je však pravděpodobnost dalšího „útoku bez podpisu“ – sabotáží, kyberoperací, provokací na moři či v blízkosti hranic, tedy akcí, které mají být popiratelné nebo právně nejasné a které mají testovat, co ještě nevyvolá jednotnou reakci. V téhle kategorii je riziko v roce 2026 vysoké, protože přesně tady se vede „válka nervů“.

Nejcitlivější součástí celé rovnice je jaderná dimenze. Ve veřejném prostoru často vzniká zkratka: „když se Rusku nebude dařit, sáhne po jádru“. Realita je složitější a cyničtější. Jaderné zbraně slouží v ruském uvažování primárně jako nástroj odstrašení a nátlaku – tedy k tomu, aby Západ omezil pomoc Ukrajině nebo se vyhnul přímé konfrontaci. V roce 2024 Rusko aktualizovalo svou doktrínu jaderného odstrašení; takové dokumenty často záměrně ponechávají prostor pro výklad, aby posilovaly nejistotu protivníka. Zároveň ale platí, že první použití jaderné zbraně by znamenalo obrovský politický i strategický skok do neznáma, a tím i vysoké náklady a rizika pro samotné Rusko.

Z toho vyplývá důležitá nuance: riziko „jaderného prvního použití“ je stále nízké, ale není nulové – a statisticky je vyšší ve scénáři proti Ukrajině než proti NATO. Jaderný úder na členský stát by téměř jistě spustil řetězec kroků, které Kreml nemá plně pod kontrolou. U Ukrajiny by Moskva mohla – byť hazardně – sázet na to, že šok a strach z eskalace přinutí Západ k ústupu, nebo že se podaří konflikt „uzavřít“ na úrovni omezeného použití. Pokud by k tomu někdy došlo, nejpravděpodobnější by nebyl okamžitý „strategický“ úder na město, ale spíše demonstrativní či omezené použití nestategické (taktické) munice s cílem vynutit politickou změnu chování protivníka.

Nervozitu v Evropě dnes navíc přiživuje i fakt, že se v bojových operacích objevují konvenčně použité systémy, které jsou zároveň jaderně způsobilé. Typickým příkladem je 9M729, střela spojovaná s rozpadem smlouvy INF; Reuters koncem února 2026 přinesl informaci, že záběry a trosky z útoků na Ukrajině naznačují její nasazení. Pro civilní veřejnost je podstatné hlavně to, že takové systémy rozmazávají hranici vnímání rizika: stejný typ nosiče může být „jen“ konvenční – nebo v jiné konfiguraci jaderný. To zvyšuje nejistotu a tlak na rychlé rozhodování v krizi.

Když se to celé přeloží do srozumitelné prognózy pro rok 2026, vychází z toho nepohodlný, ale racionální závěr: nejpravděpodobnějším scénářem není „tankový útok na Polsko“ ani „jaderná apokalypsa“, nýbrž pokračování a zahušťování šedé zóny – sabotáží, kyberútoků, incidentů v Baltu a informačních operací. Právě tyto kroky mohou být pro společnost nejzrádnější: jednotlivě vypadají jako izolované události, ale v součtu mají měnit politickou náladu, rozleptávat důvěru ve stát a postupně snižovat ochotu nést náklady podpory Ukrajiny i vlastní obrany. V takové situaci je největší strategickou chybou panika; druhou největší chybou je únava a popření reality.

text i grafika: Jan Novák & Kassandra

Zdroje: Reuters, NATO, Arms Control Association, Euronews, The Record