Společnost na horizontu události

Chronická stimulace, ztráta hloubky a normalizace mentální únavy v českém veřejném prostoru

Fyzika popisuje horizont události jako hranici, za níž se už nelze vrátit. Není to výbuch. Není to dramatická událost, kterou by provázela siréna. Je to tichý bod zlomu. Překročení hranice, kde návrat přestává být možný, i když si toho aktéři v daný moment ještě nevšimnou.

Česká společnost dnes stojí na podobném prahu. Ne ekonomickém, ne vojenském, ale kognitivním. Nejde o kolaps institucí ani o rozpad systému. Jde o pomalou ztrátu schopnosti hlubokého myšlení v prostředí permanentní stimulace.

Žijeme v době, kdy jsme neustále aktivováni – chemicky, digitálně, informačně. Káva je dostupná na každém rohu, nikotin se stal nenápadným nástrojem bdělosti, digitální zařízení drží naši pozornost bez přestávky. Informační tok je nepřetržitý a algoritmy jsou navrženy tak, aby maximalizovaly zapojení. Organismus je permanentně probouzen. Přesto stále častěji zaznívá věta: „Mozek mi nejede.“

To není individuální slabost. To je systémový důsledek.

Mozek není konstruován pro nepřetržitý provoz bez fáze obnovy. Kognitivní výkon je cyklický. Potřebuje aktivaci, soustředění, útlum a regeneraci. Moderní režim systematicky eliminuje poslední dvě fáze. Kofein blokuje signály únavy, nikotin krátkodobě zvyšuje bdělost, modré světlo narušuje biologické rytmy a notifikace rozbíjejí pozornost na desítky fragmentů denně. Subjektivně jsme vzhůru. Objektivně jsme roztříštění.

Digitální prostředí změnilo samotnou strukturu pozornosti. Informace už není vzácná. Je všudypřítomná, levná a agresivní. Mozek si adaptoval režim rychlého skenování, hledání novosti a mikroodměn. Tento režim je efektivní pro orientaci v online prostoru, ale destruktivní pro analytické myšlení. Společnost dnes ví více faktů než kdy dřív, ale méně rozumí jejich souvislostem. Komplexita je redukována na zkratky, nuance mizí, argumenty jsou nahrazovány dojmem.

Ekonomická realita posledních let tento proces zesiluje. Inflace, tlak na energie, nejistota pracovního trhu a rostoucí životní náklady vytvářejí chronický nízkoúrovňový stres. Ten není dramatický, ale je permanentní. Zvyšuje hladinu kortizolu, zhoršuje pracovní paměť a podporuje krátkodobé rozhodování. Společnost reaguje rychleji, ale méně strategicky. Impuls nahrazuje plán.

Český ekonomický model navíc dlouhodobě staví na vysoké míře individuální odpovědnosti bez odpovídající institucionální opory. Riziko je přenášeno na jednotlivce. Nejistota je privatizována. Výsledkem je prostředí, kde lidé řeší přežití, nikoli dlouhodobý rozvoj. Krátkodobá stabilizace příjmů, okamžité řešení výdajů, rychlá reakce na změnu podmínek – to vše vytlačuje schopnost plánovat v horizontu let.

Tento model má přímý dopad i na politiku. Politická komunikace se přizpůsobuje zkrácené pozornosti. Programy jsou zjednodušovány do sloganů, komplexní reformy nahrazují dílčí úpravy a dlouhodobé strategie ustupují okamžitému PR efektu. Veřejná debata se mění v soutěž o pozornost. Emoce nahrazují argumenty, tempo nahrazuje hloubku.

Demokracie přitom předpokládá schopnost pracovat s komplexitou. Předpokládá, že občan je schopen zpracovat argument, nikoli jen reagovat na podnět. Pokud se kolektivní pozornost zkrátí, zkracuje se i politický horizont. Rozhodnutí se přijímají rychleji, ale s menší analytickou oporou. V takovém prostředí roste riziko systémových chyb, které nejsou výsledkem zlého úmyslu, ale omezené kognitivní kapacity.

Schopnost inovace je ohrožena podobně. Inovace vyžaduje hlubokou koncentraci, práci s komplexitou a toleranci nejistoty. Pokud je pozornost trvale roztříštěná, prostor pro skutečné myšlení se zmenšuje. Vzniká iluze aktivity bez skutečného pokroku. Projekty se rozbíhají rychle, ale málokdy jsou dotaženy s potřebnou hloubkou.

Největší riziko však spočívá v normalizaci tohoto stavu. Pokud se přebuzená únava stane normou, přestane být vnímána jako problém. Společnost si zvykne na mělkost, na fragmentaci, na neustálé vyrušování. Hluboké soustředění se stane výjimkou. Strategické myšlení luxusem.

Horizon události nepřichází náhle. Přichází postupně. Každým dalším rozhodnutím, které preferuje rychlost před kvalitou. Každou další stimulací místo obnovy. Každým dalším zjednodušením komplexního problému.

Pokud tento trend nebude vědomě korigován, důsledkem nebude dramatický kolaps. Důsledkem bude pomalá eroze schopnosti myslet v dlouhém horizontu. Společnost zůstane hlučná, rychlá a aktivní. Ale bude méně stabilní, méně tvořivá a méně schopná řešit komplexní výzvy, které jsou svou podstatou dlouhodobé a strukturální.

Výkon bez obnovy není výkon. Je to postupné vyčerpávání kapacity systému. A systém, který dlouhodobě vyčerpává svou kognitivní rezervu, ztrácí schopnost reagovat na skutečné krize, protože jeho pozornost je rozptýlena.

Společnost stojící na horizontu události ještě může zpomalit. Může obnovit prostor pro koncentraci, pro strategii, pro dlouhodobé plánování. Může přehodnotit model permanentní stimulace jako standard. Ale pouze pokud si připustí, že současný stav není známkou vitality, nýbrž varováním.

Ignorování tohoto varování nepovede k okamžitému pádu. Povede k postupné redukci schopnosti myslet jako celek. A společnost, která ztratí schopnost myslet v horizontu let, začne rozhodovat pouze v horizontu dní.

To je skutečný význam horizontu události. Ne exploze, ale bod, kdy návrat k hlubokému myšlení přestane být samozřejmostí.

A ten bod je blíž, než si připouštíme.

Jan Novák & Kassandra